Děti se moc učí. Nad touto větou mnoho rodičů jen nevěřícně kroutí hlavou a popírají jakoukoli pravdu, která by se mohla s tímto tvrzením pojit. V jistých ohledech je ale, ať už chcete či nechcete věřit, pravdivé. Musíme však zohlednit některé aspekty.
Za minulého režimu bylo zvykem, že se školáci a studenti všeho druhu doslova šprtali učivo nazpaměť, jen aby dostali dobrou známku. Bývalo naprosto normální a všední, že testy nebyly ohlašovány a psalo se, kdykoli se vyučující rozhodl a kdykoli se mu zachtělo. V případě trojkařů se vůbec neuvažovalo o studijním oboru s maturitou, ale o obyčejném učilišti.
Dnes je všechno jiné. Školství do jisté míry neskutečně polevilo, což je v jistých ohledech jen dobře. Mladiství se již nemusí tolik stresovat, učí se jakousi morálku a hlavně se už začalo uvažovat o reformě školství, která je zatím pouze v procesu dohadování. Pokud bychom se ale o takovéto změně chtěli bavit podrobněji, přišli bychom na to, že studenti jsou nuceni se nazpaměť učit nesmyslné množství učiva, které z poloviny v běžném životě nikdy nevyužijí. Za toto učivo jsou jim poté dávány známky podle toho, jestli byli schopni nějakou část svého života zasvětit jeho nastudováním. Škála jedna až pět je také velice neobjektivní. Na pečlivé a poctivé zhodnocení práce a možné rozdíly mezi žáky je potřeba, jak se jistě mnoho z nás shodne, mnohem větší rozsah. Ve škole se sice možná naučíme vypočítat kvadratické rovnice v matematice nebo rozdělit minerály podle toho, jakým způsobem vznikaly, v biologii, ale dovednosti jako vychovávat dítě, být dobrý partner, být spořádaný občan nebo umění najít sebe sama už ale v osnovách nenajdeme.
Dle našeho uvážení jsme toho názoru, že reforma školství by měla být provedena za použití moderních technologií.
Můžeme se samozřejmě dohadovat o plusech a minusech obou případů, pointa však zůstává stále stejná. Stále jsme pro naše děti nenašli to pravé ořechové, co by uvítali oni i my.
